dandelion

10. července 2017 v 21:18 | effy |  poezie
Listen to your words
They sound so smooth
When you know how to choose
You're not gonna loose

The flowers know well
Everyone loves them
And still
They don't speak

A girl doesn't have to speak
Her vibes are everything
Then she's allowed to say
Whatever she needs

When you see her, feel her
After you get to feel her
Then she can say
Whatever she needs

So don't forget
When you know how to choose
You're not gonna loose
But at first
Don't speak
Just wait
Until they can feel your presence

 

další th//inspo

9. července 2017 v 15:25 | effy |  deník
A zase fotky, jelikož to je jedna z mála věcí, která mi dává naději. Jednou budu taky tak krásná.

moonlitfaerie: “dreaming of early mornings at a French market buying a warm fresh baguette to snack on throughout the day and a bouquet of red roses🌹🌹 📷 @babeinbluejeans ”

Camille Jansen

cami & this

7. července 2017 v 23:46 | effy |  deník

Takže teď inspo, abych se cítila aspoň trochu motivovaná.


 


the street

7. července 2017 v 23:08 | effy |  poezie
Little girl, laughing so hard,
has no idea what life is about.
Tears have simply gone away
but she will never stay this way.

Little girl, playing outside,
has no idea he's gonna stride.
Hello honey, take my hand,
I'll show you the Wonderland.

Little girl, feeling messed up,
has no idea she'll have to jump.
Jump, jump and run home,
but there's no way - she's all alone.

Little girl, crying so hard,
has no idea he holds a knife.
She didn't jump, she just stared,
I found her yesterday.
She was dead.

poruchy nejsou vtip

7. července 2017 v 22:41 | effy |  deník
S poruchou příjmu potravy se potýkám už od dvanácti let. Nejdříve to začalo jako nevinné ,,budu jíst zdravě" a časem nutkání hubnout sláblo, jindy ale zesilovalo.
Teď je to nejhorší co pamatuju. Už osm měsíců si počítám kalorie a nikdy jsem si nedovolila přesáhnout předem stanovené číslo. První měsíc to bylo maximálně 1000 kalorií denně. Potom, když už jsem si uvědomila, že to nezvládnu a buď jednou omdlím, nebo to musím změnit, jsem pomalu začala navyšovat - 1200, za dva týdny 1300, pak 1400.. Najednou jsem se dostala na 1800 a vše se zdálo v normálu.
Jenže hlasy v hlavě začínají být zase hlasitější a já se znovu nechávám vtáhnout do té jedné velké lži, která mě tak naplňuje. Nechci se vyléčit, moje porucha ke mně přirostla a stala se mým průvodcem. Dává mi kontrolu nad tím, čím jsem posedlá - svým vlastním tělem.
Už mi nestačí to, co vidím v zrcadle. Chci víc. Stanovila jsem si tedy nové číslo -1500 kalorií denně, protože vím, že když snížím příjem až moc, buď to nevydržím psychicky, anebo fyzicky. A já potřebuju vydržet.
Je hrozně zvláštní popisovat mentální nemoc. Je to něco, co vám přináší tolik radosti, ale zároveň tolik utrpení, a vy vlastně nevíte, jestli chcete, aby to odešlo.
Pohledy na krásné, hubené holky mě ničí. Tolik jim závidím, že jsou od přírody drobné a pro svou krásnou postavu nemusí nic dělat. Já, se svým průměrným tělem a přehnaným puntičkářstvím, které mě dohnalo k tomuhle, se musím hlídat při každém kroku. Všechno zapisovat, všechno počítat. Už jsem si na to tak zvykla.
Upřímně, nemůžu se dočkat, až po prázdninách zmizím na internát, kde si budu moct dělat cokoli a mít ještě větší kontrolu nad tím vším.

Kam dál